EDUARD ANTAL - BÍLÁ PŘÍRODA / WHITE NATURE

6. 4. - 26. 5. 2017

photo

„Příroda – z ní se učím, vše je v ní odůvodněné, logické, v podstatě jednoduché, má svoji zákonitost. Snažím se pochopit, že jsem její součástí, ona součástí vesmíru, a toto vše poznávat a v tom všem hledat sebe. Jako ona ve svých proměnách vytváří nové, pokouším se také hledat, snít a vytvářet. V napětí hledám klid, v neustálé nespokojenosti vyrovnanost.“
Eduard Antal (pozn. 1)

Malíř, kreslíř a grafik Eduard Antal vstoupil na Československou výtvarnou scénu ve druhé polovině 50. letech tématy osamělých městských domů, vesnických stavení, silnic lemovaných elektrickými sloupy, motivy sportovních hřišť a železničních závor, která tvořil klasickým přístupem olejomalby na plátně. Cítíme z nich poetiku Lhotákových krajin i ozvuky městského civilismu Skupiny 42, stejně jako školení na Pedagogické fakultě UK v Bratislavě, zejména vliv Bedřicha Hoffstädtera.

Zahájením výuky na bratislavské Fakultě architektury SVŠT v roce 1953, tedy v technicistním, racionálně orientovaném prostředí inženýrského projektování, se Antalova výtvarná citlivost obohatila o zkušenosti, které podněcovaly zájem o nalézání souvislosti mezi přírodou a architekturou, a utvrzovaly jej v následném směrování k abstrakci, redukci a autonomizaci výtvarné formy. Příkladem jsou obrazy z počátků 60. let vystavěné na jasném členění obrazové plochy, v nichž umělec transformoval výchozí motiv krajiny do geometrické sestavy barevných ploch, linií a bodů. Hladký, mnohdy až lazurní povrch malby, pod nímž je přiznána jemná textura plátna, dodává malbám lehkost a svěžest akvarelu. Lokální struktury vytvořené vrásněním pastózní barvy však upomínají, že tyto prozářené světy jsou nadále připoutány k matérii Země, která ve spojení se zákonitostmi univerza utváří pevný řád. Příkladem jsou malby Zelené pole (1963), Akord (1964) nebo Země (1964), za nimiž následují dnes ikonické obrazy z roku 1966, kompozičně a tvaroslovně již zcela elementární - První sníh (1966), Městský motiv (1966), Proměna (1966) či Výchylka (1966) - které příkladně dokumentují umělcovu cestu k momentu, kdy „přijal novou realitu krajiny a začal budovat obrazy právě na ní: neromantizoval, ale zdůraznil racionálně-konstruktivní stránku, architekturu krajiny vytvořené člověkem… a jeho společensko-kulturně-civilizačním zásahem“. (pozn. 2)

S uvolňující se politickou situací, od níž se odvíjely i počiny na československé výtvarné scéně – např. vznik skupiny Křižovatka (1963), výstava Nová citlivost (1968), či založení mezinárodně působícího Klubu konkrétistů (1967), veden svým vlastním vnitřním programem, dospíval Eduard Antal ve druhé polovině 60. let k uplatňování čistých výtvarných prostředků, jimiž lze vizuálně interpretovat zcela objektivní obraz nové skutečnosti. Doposud viděnou realitu (krajina) nahradila věděná skutečnost (nová příroda), v souladu s teoretickými myšlenkami Klubu konkrétistů a definicí termínu „konkrét“, jež označuje „nově stvořený předmět čistých forem“. Snaha po objektivizaci výtvarného projevu se však netýkala jen tvarosloví, ale i nakládání s barvou, kterou Antal velmi často redukoval na přímý dialog bílé s bílou. Taktéž subjektivitu autorského rukopisu, čitelnou zejména při tradiční malbě štětcem, nahradila originální metoda vrstvené a sbrušované sádry, tedy technologicky originální přístup, který je principiálně blízký uvažování architekta.

V těchto bílých nízko-reliéfních obrazech se Antal zaměřoval na možnosti budování prostorových plánů a optického vyjádření silových a pohybových dějů jako je rotace, proudění, vlnění, proměna či střetnutí, které známe z dění v přírodě, jejích cyklických proměn, vznikání a zanikání jejích živých součástí, proudění vzduchu, putování živin v rostlinách, protékání krve, obnovování buněk, existenci růstových sil (Rotace, 1969; Vlnění, 1976; Velká rotace, 1984). Zajímal jej nejen dialog hladkých a texturních povrchů, rozdílnost výšek jednotlivých plánů, sevření kompozice do pevného rámce či naopak rezonování ven z formátu, ale také možnost pracovat v čistě monochromním přístupu nebo výsledný účin podpořit barevným akcentem. Sem patří zejména obrazy z roku 1967 Proměna, Bílá kompozice nebo Kompozice, v nichž je výstavba bílého obrazu ozřejměna intervencí neutrálního béžového pole a dále rozpracována do dialogu hladkých sádrových ploch se strukturovanými poli, kdy pod šepsem prosvítá hrubý povrch sololitové desky. Dalším výrazovým okruhem práce s barevnou intervencí jsou o něco pozdější obrazy zapojující do výchozí kompozice výraznější modrou nebo červenou linii či plochu (Kompozice s modrou, 1977; Posun, 1998; Pocta architektuře, 1994), která v ploše obrazu rozehrává nové vztahové situace. Vedle zájmu o navozování prostorových vazeb patří k důležitým rysům Antalových obrazů optický pohyb, velké téma umělecké generace 60. let, zdůrazňující význam divákovy účasti na optické proměně díla vznikající během procesu jeho pozorování. Podobně jako představitelé op-artu, počítal i Eduard Antal s imaginárními změnami obrazového pole spouštěnými reálným pohybem diváka kolem díla, střídáním úhlu pohledu a změnou světelných podmínek, kdy reliéfní kompozice mizí, zintenzivňuje se, mění svůj charakter, aktivuje další kompoziční řešení a otevírá tak nové cesty našemu vnímání a interpretaci.

Dílo Eduarda Antala patří k výrazným projevům československého umění generace 60. let a svojí vazbou na evropské tendence, které předznamenala činnost skupin GRAV ve Francii, Zero v Německu a Nul v Holandsku, se řadí k těm skutečně ověřeným kvalitám, které poválečná doba přinesla. Výstava v Brno Gallery Cz je skromnou připomínkou této umělecké osobnosti, která ve svém díle založeném na respektu k přírodě a úzkému vztahu k architektuře vytvořila dílo svobodně pracující s přístupy op-artu, minimalismu, konceptuálního a konkrétního umění. Jde o dílo citlivě propojující principy pevné struktury a jasného řádu s otevřeností organické formy, racionalitu s emocí a intuitivností, dílo vystavěné na souzvuku komplementárních hodnot, které v našem světě utvářejí uzavřenou jednotu, ten tolik hledaný a tak málo poznaný základ existence.
Ilona Víchová, únor 2017

pozn. 1 - Eduard Antal, in Arsén Pohribný, KK, Jihlava, 1997 s. 106, pozn. 2 - Ľudmila Peterajová, Eduard Antal - Premeny krajiny, 1979, katalog k výstavě v Galerii hlavního města Bratislavy, nestr.

Eduard Antal
1929 narozen ve Vidiné u Lučence
2011 zemřel v Bratislavě
1949–53 studium na Pedagogické fakultě UK v Bratislavě
od roku 1953 pedagogem na Fakultě architektury SVŠT v Bratislavě, od roku 1988 profesor na oboru malby
od roku 1955 člen Svazu slovenských výtvarných umělců, později člen Slovenské výtvarné unie, Umělecké besedy slovenské a mezinárodního uměleckého hnutí MADI
1966–77 člen skupiny 66
1968–72 člen Klubu konkrétistů, dále od roku 1989 po obnovení činnosti Klubu


Zastoupení ve sbírkách:
Slovenská národná galéria v Bratislave; Galéria hlavného mesta Bratislavy; Galéria Františka Studeného v Nitre; Oravská galéria v Dolnom Kubíne; Stredoslovenská galéria v Banskej Bystrici; Novohradská galéria v Lučenci, Galéria umenia v Nových Zámkoch; Mestská galéria v Rimavskej Sobote; Slovenská národná rada; Slovenská odborová rada; Slovenská sporiteľňa; Múzeum Milana Dobeša, Bratislava; Munkácsy Mihály Múzeum, Békésczaba, Maďarsko; Mobil MADI Múzeum, Vác, Maďarsko; Galerie Tolerance, Hamburg, Německo; Fachhochschule, Rosenheim, Německo; Galerie umění Karlovy Vary; Muzeum umění Olomouc; Galerie výtvarného umění v Ostravě; soukromé sbírky doma a v zahraničí (Česká republika, Finsko, Francie, Indonésie, Německo, Rusko, Itálie, Japonsko, USA a Kanada).